Titulek Arpiďák.jpg

Kauzy a rozhovory

Jezdím po světě i ve žlutém autobuse
Rozhovor Radka Benýška s Katkou Novákovou
červen 2017
 
Kristina Mertová mi po velmi zajímavém rozhovoru z minulého vydání Arpiďáku doporučila vyzpovídat její kolegyni Katku Novákovou. Pokládal jsem to za opravdu dobrý nápad. Katka je v ARPIDĚ už skoro pět let na pozici asistent pedagoga, poslední tři roky v praktické škole. Je to taková stále usměvavá bytost. Má hodně zájmů a všechno dělá s radostí. Cestuje hodně po světě a taky se vzdělává. Tak jsem jí poslal svoje otázky. Věřím, že odpovědi budou zajímavé pro všechny.

Katko, jak jsi se vlastně v ARPIDĚ objevila? 
Do ARPIDY jsem se dostala během svého studia na vysoké škole. Plnila jsem si se zde praxi a v roce 2009 jsem jela poprvé na pobyt na Rožmberk, tenkrát se ještě jezdilo na zimní pobyt. Jako asistentka pedagoga v ARPIDĚ pracuji od roku 2012. 

Máš nějaký velký zážitek v ARPIDĚ a případně jaký? 
Každý den je jeden velký zážitek. Myslím, že za těch skoro 5 let, co zde pracuji, a skoro 9 let, co s ARPIDOU spolupracuji, je těch zážitků spousta. Zažila jsem zde plno pobytů na Rožmberku, letní tábor, létání s panem Kubovcem, zápasy v iBoccii, fandění Motoru, Dýňobraní, stáž v Jedličkově ústavu (slavný výlet na Říp) a plno dalších úžasných akcí. 
student agency.jpg
Katko, jak jsi se vlastně v ARPIDĚ objevila?
Do ARPIDY jsem se dostala během svého studia na vysoké škole. Plnila jsem si se zde praxi a v roce 2009 jsem jela poprvé na pobyt na Rožmberk, tenkrát se ještě jezdilo na zimní pobyt. Jako asistentka pedagoga v ARPIDĚ pracuji od roku 2012. 

Máš nějaký velký zážitek v ARPIDĚ a případně jaký? 
Každý den je jeden velký zážitek. Myslím, že za těch skoro 5 let, co zde pracuji, a skoro 9 let, co s ARPIDOU spolupracuji, je těch zážitků spousta. Zažila jsem zde plno pobytů na Rožmberku, letní tábor, létání s panem Kubovcem, zápasy v iBoccii, fandění Motoru, Dýňobraní, stáž v Jedličkově ústavu (slavný výlet na Říp) a plno dalších úžasných akcí.


Jak dlouho spolupracuješ s paní učitelkou Anetou Kudrličkovou?
S paní učitelkou Anetou jsme spolu ve třídě už tři roky. Znaly jsme se ale už předtím, než nastoupila k nám do ARPIDY. 

Jaké třídy jsi měla před praktickou školou?
Začínala jsem ve třídě přípravného stupně základní školy speciální, kde jsem byla dva roky s báječnou paní učitelkou Martinou Kolářovou.

Co děláš v současné době za studium a jak je těžké skloubit školu a práci?

V současné době studuji v Praze na Univerzitě Karlově obor Učitelství pedagogiky a speciální pedagogiky. Je to náročné, hlavně i dojíždění do Prahy, ale mám díky tomu nakoukáno plno filmů ve „Studentovi“ (to je žlutý autobus – pozn. red.). Při poslední cestě jsem objevila dokument „Zlom vaz!“, který vypráví o dobrodružné cestě Jiřího Čelouda Marokem. Se Student Agency jezdím nejčastěji, cestou si dám kávičku, dostanu časopis a pak si pustím film nebo spím. 

Co tě nejvíc baví v ARPIDĚ a co naopak nebaví?

Nejde říct, že mě něco baví a něco nebaví. Mám svou práci ráda, i když je občas fyzicky i psychicky náročná. 

Každý rok o prázdninách jezdíte na dovolenou ve třech nebo ve více lidech. Kde jste všude byli a kam se chystáte letos?

Jak to víš, Ráďo?  Pro letošek už máme zahraniční dovolenou splněnou, o jarních prázdninách jsme byly s holkama na Tenerife, doporučuji! Jinak jsme byly v portugalském Portu, španělské Malaze, na Mallorce a na Kanárských ostrovech – Lanzarote. V létě už se chystám na klidnější dovolenou u nás v Čechách.
 
Děkujeme za rozhovor.
Chtěla jsem být vlekařkou v Alpách
Rozhovor Radka Benýška s Kristinou Mertovou
duben 2017

 
V minulém čísle Arpiďáka jsem zpovídal Danu Kopeckou. Rozhodl jsem se, že si nechám vždy doporučit dalšího člověka, se kterým povedu zajímavý rozhovor. A Dana Kopecká mi doporučila Kristinu Mertovou. Možná, že někteří z vás neví, kdo Kristina je? Je to fyzioterapeutka z Arpidy, kterou znám už dlouho a dokonce si tykáme. A myslím, že rozhovor s ní vám určitě přinese hodně zajímavých informací. Položil jsem Kristině několik otázek.
 
Uvažovala jsi jako malá, že se staneš v dospělosti fyzioterapeutkou?
Jako malá jsem chtěla být vlekařkou v Alpách to se mě drželo celkem dlouho. Později pak učitelkou v mateřské školce. A ani jedno se mi nakonec nesplnilo. To, že existuje profese fyzioterapeut, jsem vůbec nevěděla.
rehabilitace.jpg
Jaké studium je zapotřebí, abys mohla tuto profesi vykonávat?
K tomu, aby se člověk mohl této profesi věnovat, musí vystudovat 3-leté studium obor fyzioterapeut. Ale tím to nekončí, je zapotřebí se celý život vzdělávat a doplňovat si různé kurzy.
 
Pracovala jsi někde ještě před Arpidou?
Ne nepracovala. Už během školy jsem do Arpidy často chodila cvičit. Hned po ukončení školy jsem nastoupila do Arpidy a jsem tu už ... no, moc let.
 
Co obnáší práce fyzioterapeuta v Arpidě a kolika lidem denně se věnuješ?
Práce fyzioterapeuta je celkem náročná. Denně je třeba odcvičit tak 8-10 klientů a to ze školy, školky, na pobytech a ambulantních. A k tomu se to taky musí všechno zaznamenat do počítače a napsat zprávy. Někdy je to náročné, a ty papíry mě teda vůbec nebaví.
 
Jaké techniky jako fyzioterapeuti v Arpidě nejvíc využíváte?
V Arpidě nás fyzioterapeutů pracuje hodně a převážně a nejvíc se využívá Vojtova metoda, takzvaná vojtovka. Další metoda, která se cvičí je třeba DNS, Bobath, různé měkké techniky, kineziotaping a další. Seznam všech používaných technik je na stránkách Arpidy.
 
Prý budete teď zkoušet nějaký nový kosmický obleček. Mohla bys nám prosím vysvětlit, o co jde a k čemu je to dobré?
Ano, od dubna budeme také cvičit v takzvaném kosmickém oblečku, to je pravda. Ale k tomu vám nejvíc řekne můj kolega Petr Honner, který je takový „vedoucí" v této oblasti.
 
Jak se ti práce fyzioterapeuta zamlouvá?
Prace fyzioterapeuta je krásná, ale velmi náročná.
 
Máš za sebou nějaký velký fyzioterapeutický úspěch?
Každý malinkatý posun, zlepšení, které se nám povede, je vlastně velký úspěch nás všech. Třeba poslední dobou velký posun a hlavně velká radost při cvičení s Karolínkou, která se po dlouhé době dostala na čtyři, leze a začala chodit v chodítku. Tak z toho mám opravdu velkou radost a považuji to i za velký úspěch.

Děkujeme za rozhovor.
Do ARPIDY přinesl iBocciu Jan Talich
Rozhovor Martina Kotila
únor 2017

Využili jsme přestávky na turnaji a položili pár otázek Janu Talichovi, který s tímto sportem v ARPIDĚ před mnoha lety začínal.
 
Co je to iBoccia?
IBoccia je nový kolektivní sport, který se hraje v tělocvičnách a halách. Vychází z francouzské hry pétanque. Od klasické Bocii se liší upravenými pravidly.
 
Kdo přišel s návrhem provozu integrované boccie v Arpidě?
Kromě mé osoby jsou to naše sociální pracovnice Dana Kopecká a Michal Pospíšil, který v té době hrál II. ligu klasické Boccii. Bylo to v roce 2012. Pomáhaly nám rovněž studentky JU. Postupně jsme získali peníze na potřebné vybavení.
Boccia.jpg
Kolik hráčů tvoří družstvo centra Arpida?
V Arpidě máme 8 týmů. V každém je od 3 do 8 hráčů. Jsou to například Bonbóni, Bourci, Piráti, Pohodáři, Hakři, Asi jinej gang, Zbytek světa…
 
Kolik družstev nejčastěji při zápasech s jinými organizacemi soupeří?
Na turnaji 1.ligy 8 týmů, 2.ligy také 8 a 3.liga má v současné době 6 týmů. Takže je to asi 130 sportovců. Na každém turnaji mezi sebou soupeří vždy 4 družstva. Výsledky se porovnávají a družstva obměňují.
 
Jaké máte vybavení k provozu tohoto sportu?
Centrum Arpida vlastní 4 profesionální sady míčků a 6 ramp.
 
Co bys považoval za úspěch?
Za úspěch budeme považovat účast v Jihočeské lize. Rádi bychom se účastnili i krajských a celorepublikových soutěží.
 
Tak ať se přání vyplní a mnoho sil do sportovního klání!

 
Fitness.jpg
Choďte do fitness, ale bacha na skříňky
Rozhovor Radka Benýška s Danou Kopeckou
únor 2017
 
Danu Kopeckou znají všichni z ARPIDY jako vedoucí sociální pracovnici. Co o ní ale možná málokdo ví, je, že chodí pravidelně cvičit do fitness centra. Mně to přišlo jako dost zajímavé téma na pravidelný rozhovor. Proto jsem Daně Kopecké položil několik otázek.
 
Dano, jak dlouho chodíte cvičit a kam?
Momentálně chodím cvičit do fitness studia, které je  nedaleko výstaviště v Českých Budějovicích a jmenuje se Kvalita fitness (viz www.kvalitafitness.cz). Pohyb jsem měla ráda odjakživa a cvičit chodím od té doby, co jsem přišla v roce 1990 do Českých Budějovic. Moje začátky byly v tělocvičně na Vltavě, kde se cvičil aerobik a bodystyling. Byl to tehdy velký hit. Dneska si neumím představit, že bych chodila pořád na stejnou hodinu celý rok. Potřebuji aktivity střídat a vybrat si podle toho, na co mám zrovna náladu.
 
Jaké cviky cvičíte a jak často?
Nejraději mám sálové lekce - skupinové hodiny, které jsou vždy nějak zaměřené. Vždycky mě bavily spíše lekce, které jsou aktivnější, než hodiny zklidňující a protahující.  Nejraději mám hodiny dance-aerobiku, na každé hodině se postupně učíme nějakou taneční sestavu, která vychází se základních aerobikových kroků. Je to dost i makačka na hlavu naučit se všechny ty cviky, jak jdou postupně za sebou, a ještě to zvládnout fyzicky. Ale málo co se pak vyrovná tomu super zážitku, když to člověk zvládne. Poslední dobou mě baví ještě hodiny „bosu“, při kterých se cvičí s takovými speciálními míči. Často také navštěvuji hodiny alpinningu, který je v současné době hodně oblíbený.  Výhodou je, že vychází z nejpřirozenějšího lidského pohybu, kterým je chůze. Právě pro to ho navštěvují lidé různého věku a kondice. Každý si může vybrat vhodnou lekci nebo si ji přizpůsobit podle svých možností (délkou kroku nebo přidáním zátěže). Cvičit chodím podle toho, jak mám čas. Snažím se aspoň třikrát týdně. Jak říkám, mám i slabší týdny, kdy to vyjde jenom jednou, anebo naopak lepší, kdy jdu třeba i pětkrát.
 
Jak Vám cvičení pomáhá v tělesné kondici?
Tak nevím, jak moc mi to pomáhá, a nevím, jestli je to úplně mým cílem. V každém případě je příjemné, když bez větších obtíží vyjdu schody, či kopec nebo se můžu v klidu ohnout a zavázat si tkaničky.

Co Vás vlastně přimělo pravidelně cvičit?
Nějaké zásadní důvody jsem k tomu neměla. Ale trávili jsme tenkrát hodně času sezením ve škole a potřebovala jsem se trochu "vybít". A stal se z toho pravidelný zvyk. Bez cvičení si už neumím život představit.

Máte nějaký netradiční zážitek z fitness centra?
Netradiční zážitek byl, když se mi jednou  zasekla skříňka a já musela čekat na pana opraváře jen v ručníku, než přijde a otevře mi ji.

Co byste doporučila tomu, kdo do fitness centra nikdy nechodil a chce začít?
Doporučila bych asi to, že je třeba začít hned, jak se člověk rozhodne. Člověk je tvor pohodlný, přiznám se, že ani mně se třeba po letních prázdninách nechce začínat, protože vím, že to bude "bolet". Důležité je začít každý sám u sebe a nehledat výmluvy a hlavně nenechat se odradit prvními neúspěchy a vydržet. Určitě je dobré, pokud začínáte, se s někým poradit, jaké fyzické aktivity pro vás budou vhodné. A taky nepřepalte start! 
 
Děkujeme za rozhovor.
recepce.jpg

Na recepci v ARPIDĚ je prostě frmol
Rozhovor Radka Benýška s Alenou Marýzkovou
prosinec 2016
 
Když vstoupíte do ARPIDY, obvykle se nejprve potkáte s paní recepční. Takže jaký na vás udělá první dojem a jak se k vám chová, tak budete mít asi ARPIDU zapsanou. Je to tedy práce velice důležitá. Já se docela dobře znám s paní recepční Alenou Marýzkovou. Občas spolu pracujeme a dokonce si tykáme. Poprosil jsem ji o odpovědi na pár otázek do našeho Arpiďáka, abyste se i vy ostatní o práci recepční a o Aleně Marýzkové dozvěděli víc. 


Jak dlouho tady pracuješ v Arpidě?
Do Centra Arpida  jsem nastoupila v září v roce 2015, takže tady jsem už 1 rok a 3 měsíce.
 
Co taková recepční v Arpidě dělá?
Ráno přijdu do práce a jdu odemknout třídy a pracovny fyzioterapeutů. Potom když je tato práce udělaná a přijedou svozy, volám do družiny ohledně předání dětí vychovatelkám a učitelům. Zvedám telefony, vyřizuji vzkazy a přebírám poštu. A ještě spoustu dalších věcí. Třeba zařizuji předání prádla na vyprání, půjčuji klíče, zapisuji docházku. Dávám na nástěnku letáčky o různých akcích. Často zacvičuji do práce recepční také studenty z praktické školy nebo třeba tebe, Radku, jako uživatele sociálně terapeutické dílny. Musím udržovat čistotu u vchodu, takže tu i vyluxuji. A určitě mám schované pro každého pracovníka, uživatele, žáka nebo rodiče vlídné slovo, pozdrav a přání pěkného dne.
 
Co Tě přivedlo k této práci?
Vždy jsem chtěla pomáhat dětem a nemocným. Když se objevila tato možnost, i když jen jako recepční, a vyhrála jsem konkurz, byla jsem moc ráda. Ale to víš, na recepci v Arpidě je frmol.
 
Děkujeme za rozhovor.

Poprvé v ARPIDĚ - když je někdo nový
Rozhovor Martina Kotila s Ivetou Svitákovou
říjen 2016

 
Protože jsem jako novinář v redakci Arpiďáku nový, říkal jsem si, že se zeptám naší asistentky Ivety Svitákové, která je také od září nová, jaké to je. A třeba tím přispěji k tomu, abyste ji i ostatní lépe poznali. Jsem moc rád, že Iveta souhlasila a rozhovor mi poskytla.
 
Kdy tě poprvé napadla myšlenka věnovat se práci v sociální oblasti?
Když jsem ukončila základní školu, rozhodla jsem se studovat střední školu se sociálním zaměřením.
 
Jak ses připravovala na toto povolání, splnily se ti tvé představy?
Na střední škole ve Volyni jsem studovala čtyřletý obor Sociálně správní činnost. Škola splnila má očekávání, získala jsem první teoretické vědomosti, ale i praktické zkušenosti v sociálních službách. Po maturitě jsem se rozhodla pokračovat ve studiu na Jihočeské univerzitě, kde jsem studovala obor Speciální pedagogika- vychovatelství. Zakončením tohoto tříletého studia jsem právě získala bakalářský titul.

pohlednice.jpg

Jaký pocit v tobě zanechal první den v Arpidě a jak se ti tu líbí? Máš už nějaký velký zážitek?
Můj první den v Arpidě byl spíše zaměřen na plnění různých administrativních úkonů. Nechyběla chuť a odhodlání do nové práce. Mé první dojmy v Arpidě byly pro mne důležité. Byl to vždy můj sen zde pracovat. A i když jsem nastoupila letos v srpnu, mohu říci, že každý den je pro mne velkým zážitkem.
 
Co přesně v Arpidě děláš a jak vypadá tvůj den?
Pracuji zde jako asistentka a vychovatelka.  V sedm hodin ráno začínám jako vychovatelka v ranní družině se školními dětmi. Po začátku vyučování přecházím do sociálně terapeutické dílny, kde se až do oběda věnuji dospělým uživatelům. Chodíme spolu na různá cvičná pracoviště, třeba do vědecké a akademické knihovny, do KFC, do Mc Donaldu nebo teď nově do firmy Swietelsky. Pomáhám jim tam zapojit se do pracovních činností, které se tam odehrávají. Ale to ty, Martine, přece víš! Spolu chodíme do akademické knihovny. Po obědě se vracím opět ke svým žáčkům do odpolední školní družiny.
 
Uživatelé v Arpidě řeší velmi často problémy ve svém osobním životě. Povídají si o tom i s tebou? Ovlivňuje tato práce nějakým způsobem tvůj osobní život?
Se žáky a uživateli si často povídáme o životě, často se to týká rodiny, kolektivu, zvládání různých aktivit, přípravu na zaměstnání, ale i jiných problémů, s nimiž se potýkají a perou. Snažím se je vyslechnout a říci svůj názor. A práce v Arpidě mě opravdu ovlivňuje. Myslím na ni i doma. Často si přemítám v hlavě, co jsem měla udělat, co jsem měla vyřídit a na co jsem zapomněla. Žáci i uživatelé tak se mnou bývají často i odpoledne a večer J.
 
Mluvíme stále o práci. Věnuješ se také nějakému sportu či máš nějakého koníčka?
Popravdě řečeno sportu se žádnému nevěnuji. To bych měla napravit. Neobjevila jsem ale zatím žádný sport, který by mne zaujal. Mezi mé koníčky lze zařadit čtení, výlety na hrady, zámky a taky takzvaný „postcrossing“, což je posílání pohlednic do celého světa. Postcrossing je mým hobby necelé dva roky.  
 
Iveto, jsme rádi, že jsi tady s námi a přejeme Ti hodně úspěchů  pracovním i v osobním životě. A v některém z dalších vydání Arpiďáku se tě určitě zeptáme na podrobnosti toho zajímavého postcrossingu.
 
Rozhovor připravil Martin Kotil 

Červnová návštěva Českého rozhlasu
říjen 2016
 
… očima Petry Velíškové
Jeden červnový čtvrtek jsme vyrazili na exkurzi do Českého rozhlasu v Českých Budějovicích. Byla jsem unešená z toho, jak to tam vlastně funguje. Přiznám se, že Český rozhlas neposlouchám, jen občas a to, když jedu k babičce. Vždycky, když jsem v rádiu slyšela různé zvuky, myslela jsem si, že se to točí na různých místech. Ve chvíli, kdy jsme se byli podívat v místnosti, kde se točí různé zvuky k pořadům, jsem se ujistila, že tomu tak opravdu není. Místnost byla obrovská, byly tam dřevěné široké schody, které také samy o sobě vydávaly určitý zvuk. Když se vyšlo po těch velkých dřevěných schodech, byly tam další možnosti k vytváření různých zvuků. Také nám ukázali nahrávací studio, kde pro změnu mají prostor kapely a natáčí se tam koncerty. Dále jsme se dostali i do studia odkud se pouští písničky na přání. Za mikrofonem seděl moderátor Martin Hlaváček, kterého také znám jen z vysílání Českého rozhlasu České Budějovice. Martinovo původní povolání bylo rybaření. Po rozhovoru s jeho kamarádem dostal možnost pracovat v rozhlasu. Nyní tam pracuje už 23 let. Uvádí dopolední písničky pro radost a za jeden den přečte i 120 dopisů od posluchačů.
 
… očima Radka Benýška

Ve čtvrtek 16.6.2016 se redakce Arpiďáku zajela podívat na exkurzi do Českého rozhlasu České Budějovice. Moc jsme si to všichni užili. Dokonce jsme se podívali do nahrávacího studia. A mohli jsme si vyzkoušet nahrát každý něco o našem Arpiďáku. A také jsme byli v hudební místnosti, kde například vystupoval Michal Tučný nebo známá kapela Nezmaři a mnoho dalších. Poté jsme se přesunuli do chodbičky, odkud jsme viděli živé vysílání Českého rozhlasu České Budějovice. Konkrétně písničky pro radost, což znamená dechovou hudbu. Tímto děkujeme všem zaměstnancům rozhlasu a těšíme se případně na další spolupráci.

Patrik na cestě:
z  Arpidy přes „Jedli“ až na mezinárodní konzervatoř

Rozhovor Radka Benýška s Patrikem Syslem
Květen 2016
 

Patrik Sysel je v centru ARPIDA rozhodně pojem. Dlouholetý člen skupiny K.R.B., vydavatel Patrikova měsíčníku, muzikant, novinář, student a taky absolvent praktické školy dvouleté z roku 2015. Jak se mu daří? Co dělá, kde studuje? Přečtěte si tento velmi zajímavý rozhovor Radka Benýška s Patrikem Syslem, absolventem praktické školy centra Arpida. Jeho cesta a zkušenosti jsou opravdu pozoruhodné a mohou být vítanou inspirací pro všechny školáky Arpiďáky.
 
Patrik.jpg
Patriku, od září jsi studoval v Jedličkově ústavu. Co tě tam přivedlo?
Snažím se být aktivním člověkem, proto když jsem skončil praktickou školu v Arpidě, řešil jsem, kam půjdu studovat. Lákalo mě velkoměsto, tak jsem se rozhodl jít do Jedličkova ústavu na Obchodní školu. Musím také říci, že mi v rozhodování pomohly zkušenosti jiných.


Jak je těžké se na „Jedličkárnu" dostat?
To záleží na tom, na jaký obor se uchazeč hlásí. JÚŠ nabízí předškolní vzdělání, základní vzdělání  a pochopitelně i střední. Pokud mám vyjmenovat obory středních škol tak je to praktická škola dvouletá, učební obory (knihařské práce, šití oděvů a keramická výroba), dále obchodní škola, sociální činnost a všeobecné gymnázium, které v letošním školním roce nebylo otevřené. Jestliže se bavíme o náročnosti přijetí, tak na praktickou školu a všechny učební obory se dělá pouze přijímací motivační pohovor, ve kterém se zjišťuje, zda má daný uchazeč o obor zájem. Na obchodní školu, sociální činnost a gymnázium se dělají přijímací zkoušky z českého jazyka, z matematiky a všeobecného přehledu. 
 
V čem se liší studium na JÚŠ a v Arpidě?
První rozdíl je ten, že studenti studující mimo Prahu jsou celý týden ubytováni na internátech a jezdí domů pouze na víkend. Další rozdíl je, že školy nabízí širší spektrum oborů. Jak víme, na Arpidě je ze středního vzdělání pouze Praktická škola. V předchozí otázce jsem zmiňoval všechny obory, tak rovněž tam vidím změnu.
 
Mohl bys nám říci, jak jsi trávil v Praze svůj volný čas?
V Praze se dá čas trávit různě. Já jsem chodil na koncerty, do divadla, do hospody na pivo (smích), nebo jen tak s kamarády na procházku. Bylo vždy příjemné po škole zajít ven a vidět se s kamarády.

Jaká byla Tvá  nejoblíbenější aktivita v JÚŠ?
V JÚŠ bylo spoustu příjemných situací a chvil. Avšak s kamarády, které jsem měl na pokoji, jsme si vždy 1x do týdne objednali pizzu a jedli jsme ji při paření GTA. Později se z toho stal rituál, který mi hodně chybí...
 
Jak bylo složité se pohybovat mezi školou a internátem? 
Jak otázka napovídá, internát je od školy oddělený, avšak ne nějak moc (cca 3 min pešky), takže jsem to jezdil sám. Vzhledem k tomu, že do školy to bylo do kopce, šlo to pomalu. Musel jsem brzy vstávat (smích). Ze školy jsem jel z kopce, jako o závod ...  

Jak se jezdí po Praze na vozíku?
V současné době se Praha snaží, aby byla co nejvíce bezbariérová. Prodloužilo se metro C, které je bezbariérové, co se týče tramvají, tak poměrně často jezdí nízkopodlažní. U chodníků se to liší tím, v jaké části Prahy jsme. Pokud bych to měl všeobecně zhodnotit, tak poměrně dobře, ale na delší trasy si beru druhou osobu k pomoci.
 
Jak ses dopravoval do Prahy a zpět?
Jezdil jsem každou neděli a pátek autobusovou dopravou Student Agency, která umožňuje přepravu handicapovaných. Na nádraží na mě čekal asistent, který mi pomohl na internát. Je to vlastně úplná pohoda.

Jak moc pomáhají asistenti klientům? 
Rozlišuje se handicap daného klienta. Například ráno. U klientů, kteří potřebují pomoci s přípravou věcí do školy, s ranní hygienou, asistenti pomáhají. U mě tato pomoc nebyla potřebná. Vždy jsem si nastavil na mobilu budíka, ten zazvonil, provedl jsem ranní hygienu, oblekl se a vyrazil do školy. Když jsme ve škole, tak jsou tam rovněž asistenti, kteří pomáhají klientům na záchod, se zadanými úkoly atp. Já tyto asistenty nevyužíval. Pokud bych to měl shrnout, tak se pomáhá podle handicapu klienta.

Téměř všechny odpovědi říkáš v minulém čase, což znamená, že na Jedli nejsi? Co nyní chystáš? 
Jak jsi správně zmínil, v Jedli jsem v březnu letošního roku opravdu skončil, protože se mi podařilo splnit si svůj dětský sen. 10. února letošního roku jsem úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na Mezinárodní konzervatoř Praha. Mým třídním učitelem bude Marek Vítek, který pracoval jako válečný zpravodaj Československé televize, dále mohu jmenovat moderátorku, herečku Kateřinu Kristelovou, nebo herečku Veroniku Žilkovou. Ve vedení naší školy stojí Vlastimil Harapes a Vojtěch Lavička. Přeji si, aby vše dopadlo tak, jak má...... 
 
My Patrikovi moc gratulujeme a přejeme, aby mu studium na konzervatoři přineslo hodně zážitků, zkušeností a úspěchů v budoucnosti.

 
Vzpomínání na léta prožitá v Arpidě a loučení se školou
Květen 2016
 
Chtěl bych vám oznámit, že jsem tady posledním rokem na Praktické škole dvouleté. Letos budu se školou v Arpidě definitivně končit. Chodil jsem od 3 let v Arpidě do školky, takže už je to nějakých 19 let od té doby, co jsem poprvé překročil práh našeho centra. Od té doby se toho tady hodně změnilo. Přišli noví zaměstnanci do týmu, odešel pan ředitel Jankovský, máme jeho nástupce Marka Wohlgemutha, máme nové oranžové hřiště od firmy ČEZ, Karel Klewar je nový vedoucí fyzioterapie, převzal pozici po Evě Fenclové. Taky je nový stacionář pro dospělé, ale i sociálně terapeutické dílny. Děkuji všem učitelům a zaměstnancům Arpidy za dobře odvedenou práci a těším se na další spolupráci, až budu využívat sociální služby pro dospělé. Snad to ostatní učitelé pochopí, ale nejvíc vzpomínám na pana učitele Ivana Koláře, Martina Elhenického, Jiřího Mertu a Vítka Doležala. A teď v praktické škole je skvělá učitelka Aneta Kudrličková a její asistentka Kačka Nováková. Budou mi moc chybět. Pan ředitel mi slíbil, že to na konci školního roku budu moct říct při slavnostním zakončení v Arpidě do mikrofonu. Ale je možné, že si na to všechno v tu chvíli nevzpomenu. Můj největší zážitek ze školy byl zájezd do Francie do centra Kerpape. Byl to výměnný pobyt, a tak po roce přijeli zase oni z Francie k nám. Viděl jsem jinou zemi a jiné zařízení, podívali jsme se na moře, ale bylo tak studené, že jsem se v něm nekoupal. Skvělým zážitkem byla i dvě třetí místa v boccie, které jsme získali s týmem praktické školy, kde ještě stále působím. Hodně se mi líbily všechny pobyty na Rožmberku. Super bylo i sportovní dopoledne v nafukovací hale Na Složišti, kam nás pozvali fotbalisti Dynama. Strašně mě bavila spolupráce s hokejovým klubem Motor, třeba křest kalendáře v loňském roce. Ve škole mi šel vždycky nejvíc český jazyk. Naopak matematika byla vždycky dost průměrná. Za chvíli mě čekají závěrečné zkoušky a odchod do sociálně terapeutické dílny. Něco starého teď končí a něco nového začíná. Mám z toho trochu strach, ale zároveň se těším. A jsem rád, že z Arpidy nezmizím úplně. Mám tady rád všechny lidi. (Radek Benýšek)


 
„Byl jsem poslední ve frontě, proto jsem se stal brankářem!“
Rozhovor Radka Benýška s Romanem Turkem
březen 2016
  
Zdálo by se, že Romana Turka není třeba představovat. Ale pro pořádek: Je to slavný brankář české hokejové historie, mistr světa, vítěz Stanley Cupu. V květnu oslaví 46. narozeniny a je trenérem brankářů a prezidentem hokejového klubu Motor České Budějovice. Ten je aktuálně v semifinále 1. ligy a usiluje o postup do extraligy českého hokeje. A jsem velmi rád, že si udělal čas a na hodinové besedě v Arpidě mi odpověděl na pár otázek.
hokejisti.jpg
Kde jste začínal svou hokejovou kariéru?
Začínal jsem v sedmi letech ve Strakonicích, kde jsem se i narodil. Jako každý kluk jsem začínal s míčkem a hokejkou. Vždy, když jsme přišli ze školy, šli jsme s kamarády hrát. Jeden mi řekl, že mi to docela jde a přivedl mě do hokejového klubu ve Strakonicích. Učili jsme se bruslit bez výstroje. A potom trenéři začali rozdělovat hokejovou výstroj.  Stáli jsme ve frontě a já byl mezi posledními. Když jsem přišel na řadu, trenér řekl, že už pro mě nemá výstroj hráčskou, ale jen výstroj pro brankáře. Chtěl jsem být útočník nebo obránce, ale co mi jiného zbývalo? A tak jsem se stal brankářem.

Kdo Vás přivedl k hokeji a měl jste na výběr i z jiných sportů?
Když jsem byl malý kluk, hráli jsme všichni fotbal a hokej. Za nás bylo normální pořád něco hrát, běhat, trávili jsme spoustu času venku. Hokej byl ale můj nejoblíbenější sport.
 
Jak dlouho jste působil v NHL a za jaké týmy jste chytal?
Americko kanadská NHL (národní hokejová liga) mě přivítala v roce 1996. Přišel jsem do Dalas Stars a první sezónu jsem trávil na farmě, kde se noví hráči zkouší, než dostanou příležitost v prvním mužstvu. Odchytal jsem jen asi osm zápasů v prvním mužstvu. Byl jsem tam tři sezóny, na konci mého působení jsme vyhráli slavný Stanley Cup. Potom jsem odešel do klubu St. Louis Blues, kde už jsem byl první gólman, jednička. A po dvou sezónách mě čekal na další tři sezóny kanadský klub Calgary Flames.
 
Jaký úspěch ve své kariéře považujete za největší?
Určitě Vídeň 1996, kdy jsme s reprezentací získali titul mistrů světa. Tam jsem chytal všechny zápasy a moc si toho cením. Stanley Cup s Dallas Stars je taky obrovský úspěch, ale nebyl jsem tam první brankář, takže můj podíl nebyl tak velký.
 
Měl jste před zápasem nějaký rituál?
Každý hráč mívá svůj rituál. Jsou to maličkosti, někdy si je hokejisti ani neuvědomují. Já jsem si vždy začal zavazovat jako první pravou brusli a před zápasem jsem si vždy dával kávu.
 
Jak funguje v zahraničí spolupráce sportovců s dětmi s postižením?
Měl jsem možnost se v Americe se účastnit hodně charitativních akcí pro postižené děti. U hráčů je to tam hodně oblíbené, účastní se rádi a chtějí pomáhat. Takových akcí je tam mnohem víc než u nás v Čechách. Máme se co učit.
 
Co Vám nejvíc chutnalo a co chybělo při vašich hokejových štacích?
Já nejsem na jídlo moc vybíravý a chutnalo mi všechno. Navíc jsem měl v Kanadě rodinu a manželka vařila česká jídla. Měli jsme tam i české pivo. Chyběli mi ale kamarádi a rodiče a těšil jsem se vždy na léto, až se se všemi uvidím.
 
Kolik máte dětí a věnují se nějakému sportu?
Mám tři děti. Synovi je 23 let. Hrával hokej, ale dnes dělá fitness trenéra. Pak mám dvě dcery, 14 a 12 let. Obě hrají rekreačně tenis a předtím jako malé začínaly s atletikou, aby byly všestranné. Jedna tancovala skupinové tance. Snažím se je vést k všestrannosti, v létě jezdíme na kole, v zimě na lyžích.
 
Jaká je Vaše nejoblíbenější písnička kapely Iron Maiden?
Iron Maiden je opravdu moje nejoblíbenější kapela a líbí se mi od ní všechny skladby. Když je možnost, tak jedu na jejich koncert. V Německu v Norimberku se mi podařilo se s nimi setkat i osobně před koncertem. Kluci mi podepsali gólmanskou masku. A při jedné písničce jsem mohl jít na pódium a zazpívat si s nimi refrén. Bylo to úžasné překvapení a skvělý zážitek.

Děkujeme za rozhovor. 


 
Ateliér.jpg
Hledání výtvarných cest je dobrodružství 
rozhovor Radka Benýška s paní učitelkou Mgr. Alenou Jankovskou
leden 2016
 
V prosinci 2015 proběhl už 7. ročník Andělské aukce. Neuvěřitelný výtěžek 700 tisíc korun z prodeje obrazů opět pomůže centru Arpida. Obrazy malují děti v arteterapeutickém ateliéru centra Arpida. Vede ho paní učitelka Mgr. Alena Jankovská. Chtěli jsme se o tomto ateliéru dozvědět víc, abychom věděli, kde a jak vznikají ty krásné obrazy, které si lidi na Andělské aukci kupují. Navštívili jsme ateliér. Tam zrovna malovalo šest dětí. A my jsme paní učitelku požádali o rozhovor: 

Kdy vlastně začal fungovat v Arpidě výtvarný ateliér?
Výtvarný ateliér v Arpidě začal pravidelně pracovat v roce 1995. Loni měl tedy výročí 20 let svého trvání.
 
Kolik dětí už v Ateliéru za celou dobu pracovalo? Kdo Ateliér navštěvuje v současné době?
Za celou tu dobu pracovalo v ateliéru asi 50 dětí. V současné době Ateliér navštěvuje Dominik Orlovský, Alena Andrlová, Eliška Andrlová, Tomáš Kabourek a Matěj Jech. Příležitostně se zapojují i některé další děti. Všichni jsou moc šikovní.
 
Slyšel jsem, že máte různé úspěchy? Můžete nám je přiblížit? Kam nejdál se dostaly obrazy z Ateliéru?
Dlouhodobě se úspěšně  zapojujeme do Mezinárodní výtvarné soutěže Lidice. V této soutěži jsme získali více než 40 medailí a mnoho čestných uznání. Největším oceněním byla stříbrná medaile z Japonska. Ale obrázky dětí reprezentují Arpidu i mnoha jinými způsoby. A nejvíc to obrazům sluší na chodbách Arpidy.

Jak dlouho trvá namalovat jeden obraz?
Obrazy vznikají různě dlouho. Některé třeba během jednoho dopoledne, na jiných žáci pracují i měsíc. Záleží to na složitosti námětu, na dovednosti a fantazii dětí, na jejich individualitě.
 
Co vás osobně nejvíce baví na této práci a jak těžké je pracovat s dětmi s postižením?
Práce s dětmi s postižením je velmi náročná. Každé dítě potřebuje jiný přístup, každé má jiné předpoklady a z toho musím vycházet. Různorodost práce a stálé hledání nejvhodnějších výtvarných cest je velkým dobrodružstvím, a to mě nejvíce baví.
 
Co vás v Ateliéru při této práci inspiruje?
Při práci nás především  inspiruje běžný život, běžné dětské starosti i zájmy, ale i lidové tradice nebo příroda. Někdy jsou témata obrazů dopředu určená soutěží.
 
Proč myslíte, že mají obrazy takový úspěch na Andělské aukci?
Myslím, že úspěch obrázků na Andělských aukcích je v jejich pozitivním ladění, v jejich poctivém dětském výtvarném zpracování, ale také v perfektním organizačním zajištění Andělské aukce a především v empatii sponzorů, kteří chtějí Arpidě finančně pomoci.
 
Co zajímavého chystáte s dětmi v nejbližší době?
Právě připravujeme obrázky pro již 44. ročník  výtvarné  soutěže Lidice. Letos má téma „Škola? Vzdělání!“. A pomalu se pouštíme do práce na projektu „Zvládneme, co ti nejlepší!“. Čeká nás 13 velkých obrazů inspirovaných slavnými uměleckými díly historie. Bude to zajímavá práce, těším se, že opět vzniknou krásné obrázky. V září proběhne jejich výstava a zřejmě budou využity také pro kalendář na rok 2017.
 
Moc děkujeme za rozhovor.

Poznámka redakce Arpiďáku: Dne 12.3.2016 byl v Českobudějovickém deníku publikován článek Rozhovor: Obrázky z Arpidy putují po celém světě paní redaktorky Jany Klomfarové. Jeho přečtením máte jedinečnou možnost porovnat práci redakce Arpiďáku a profesionálního redaktora, novináře. Zdvořile upozorňujeme, že náš rozhovor byl publikován již v lednu 2016. Článek najdete zde. 

kapela II.jpg
Hrají dobře, ale na poslední chvíli!
listopad 2015

Všichni v Arpidě znají pana učitele Jiřího Mertu a také jeho výbornou kapelu K.R.B., ve které kromě učitelů hrají a zpívají také žáci z naší arpiďácké školy. Taky tam hraji na bicí já, Markéta Mondeková. Ale možná, že mnozí nevědí, že pan učitel Merta má ještě jednu kapelu. V ní hraje hodně pracovníků Arpidy a všichni říkají, že jsou fakt skvělí. Proto jsme se rozhodli udělat v Arpiďákovi rozhovor s panem učitelem Jiřím Mertou, abychom čtenářům tuto další kapelu představili. 

 
Pane učiteli, jak se jmenuje kapela a kdy byla založená?
Naše kapela se jmenuje Na poslední chvíli. Panečku, je to pěkně stará kapela - přes deset let určitě. Hned z počátku našeho vystupování (u krbu) jsme potřebovali napsat na pozvánky nějaký název kapely a tehdy napadlo Moniku (ta hraje na bicí), když je to vystoupení naplánováno na poslední chvíli, budeme se tak zatím i jmenovat. No a už to zůstalo.
 
Kdo v té kapele hraje a na jaké nástroje?
V kapele se vystřídalo více muzikantů. A jsou to z velké části pracovníci centra ARPIDA. V současné době je složení následující: Jitka Činátlová (akordeon, zpěv), Iva Pittnerová (kytara, zpěv), Monika Vachelová (bicí), Štěpán Klučka (kytara, zpěv), Honza Pejchal (trubka), Jirka Merta (basa) a teď nově se k nám přidal Honza Šesták (klávesy) a vrátila se Míša Doležalová (kytara, zpěv). A (zatím) jednu píseň nám zpívá Trudy, což je přezdívka Pavly Koblásové. Občas hraje i bývalý bubeník Honza Gajdoš.
 
Jaké písničky nejčastěji hrajete?
Hlavně převzaté. Každý má možnost navrhnout, co by rád hrál. Vyzkoušíme to, a pokud to zní v našem podání dobře a jde nám to, písničku zařadíme a hrajeme ji. Oblíbené písně napříč kapelou jsou třeba Let the sunshine, Vlajky, písničky od Beatles, Marie od Zuzany Navarové. Prostě rock, pop a někdy i folk! 
 
Kde můžou čtenáři Arpiďáka kapelu v nejbližší době slyšet?
Takže milí čtenáři, posluchači. Slyšet nás můžete v baru Level v Českých Budějovicích v sobotu 28.11.2015 večer. Bude to takové předvánoční hraní. Srdečně vás zveme a bude nám potěšením vám zahrát. Takže Na slyšenou!
 
A my moc děkujeme za rozhovor.
(Markéta Mondeková)

Kauza Radka Benýška: 
Zruší se základní praktické školy?

listopad 2015

Zaslechl jsem ve zprávách, že by se od školního roku 2016/2017 měly rušit speciální školy pro postižené. Já sám chodím posledním rokem do speciální školy do Arpidy v Českých Budějovicích. A s rušením speciálních škol pro postižené nesouhlasím. Myslím si, že postižené osoby potřebují zvláštní péči a asistenci při běžných činnostech. Například při toaletě. A potřebují speciální úpravu učiva a někteří žáci i speciální přístup kantorů nebo individuální učební plán. Na běžných školách po zdravé žáky by to bylo těžké skloubit s běžným učivem. Nehledě na to, že nikdy nevíme, jak se ostatní žáci budou k nám  postiženým chovat. Ještě na běžných školách mají jiné a mnohem těžší učivo, které bychom my těžko zvládali. Mě se libí na Arpidě  to,  že máme lehčí učivo. Učíme se pomaleji a máme hodné učitele a učitelky, kteří mají pochopení s naším hendikepem.
 
Abychom se v tom já i čtenáři Arpiďáka lépe vyznali, položil jsem několik otázek panu učiteli Mgr. Ivanu Kolářovi, který je pověřený vedením škol v Arpidě. 
 
Pane učiteli, můžete čtenářům Arpiďáka vysvětlit, jak je to ve skutečnosti s rušením praktických škol, o kterém jsme slyšeli v televizi?
Tyto školy se neruší. Dochází k úpravě podmínek vzdělávání tak, aby od 1.září 2016 dostali žáci s lehkou mentální retardací, žáci s nějakým zdravotním postižením nebo cizojazyčně mluvící žáci možnost více se vzdělávat ve třídách běžných základních škol. K zajištění jejich speciálních potřeb při výuce a sebeobsluze má sloužit větší počet asistentů pedagoga, osobních asistentů, překladatelů a přepisovačů, tak, jak to znáte z výuky v Arpidě. Běžné základní školy budou muset umět tuto podporu také zajistit. To ale neznamená rušení škol pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami (bezbariérové prostředí, menší počet žáků ve třídě, speciální lavice a pomůcky atd.).
 
Co si, pane učiteli, o těchto změnách myslíte?
Určitě je správné, že žáci se zdravotním postižením dostanou více šancí na vzdělávání v běžných školách. Ale špatně se mi to hodnotí, pořád je málo informací. Jsem zvědavý, jak si s novými podmínkami poradí běžné školy. U nás určitě dojde k administrativním změnám školních vzdělávacích plánů a k vytvoření většího množství individuálních vzdělávacích plánů. Takový bude muset mít totiž každý žák.

Můžete ubezpečit žáky speciálních škol v Arpidě, že je nečekají žádné velké změny a žádné stěhování?
Doufám, že žáci škol v Arpidě změnu příliš nepocítí. Samozřejmě hlavně záleží na tom, jestli budou žáci o vzdělání v Arpidě i nadále stát. Pan ředitel školy v Arpidě rušit nebude a chystáme otevření nových prvních tříd pro nové žáky v příštím školním roce.  
 
Moc děkujeme za Vaše odpovědi. 
 
Jak vidíte, milí čtenáři, informaci ze zpráv jsem nepochopil úplně správně. Ale je hodně těžké se v tom vyznat. Ani teď v tom nemám jasno. A co teprve žáci praktických škol, o kterých se tohle všechno povídá? Základní školy praktické se neruší! Alespoň ne úplně. Ale podle některých zpráv to tak vypadá a někteří lidé to mohou takto pochopit. Jenže jak to dopadne, když se ruší vzdělávací program, podle kterého se v těchto školách vyučuje?
 
Na doplnění mého článku jsem oslovil anonymně ještě pár lidí v Arpidě a položil jsem jim krátkou anketní otázku: Byli byste pro úplné zrušení výuky v základních školách praktických? Odpovědi byly zajímavé:
*Ne, musí zůstat pro žáky a rodiče možnost výběru mezi speciální školou a běžnou základní školou. Někomu to může vyhovovat.
*Zrušit je by byla škoda a myslím, že základní školy nejsou na integraci připravené. Určitě je to vždy velká zátěž pro třídy na základních školách.
*Když se zruší vzdělávací program pro základní školy praktické, může to tak dopadnout. Určitě jsem pro co největší integraci. Ale myslím si, že by děti a rodiče měly mít možnost výběru.
*Nebyl, nesouhlasím s tím.
*Určitě pro to nejsem, některé děti potřebují více podpory. A nelíbilo by se mi, kdyby se děti s postižením staly terčem posměchu.
 
Radek Benýšek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one