Titulek Arpiďák.jpg
Fejeton Petry Velíškové
duben 2017

Vítám jaro. Pojďte ho vítat se mnou. Teď byly tři nádherné soboty, které jsem si užívala plnými doušky. A jak jinak než tím, že jsem byla celé ty nádherné dny venku na zahradě. Chvilku jsem se projížděla na elektrickém vozíku, vytáhli jsme také chodítko, přičemž jsem si protáhla nohy, ale i ruce. Uznávám, že mě večer všechno bolelo. Ale tak nějak příjemně. Jarně. Myslím si, že když budu takhle trénovat častěji, zvyknu si a už to bude dobré. To krásné počasí mi přineslo prostě skvělou náladu a více energie. A teď bych vám ráda popsala, co se mi v jednom tom krásném jarním dni přihodilo na Domečku v Arpidě. Šla jsem se s asistentkou projít. Po svých. Bez vozíku. Když jsme se však vrátily, nestačila jsem zírat. Vozík nebyl na místě, kde jsem ho měla zaparkovaný. Byl náhle pryč. Rozhlédla jsem se po místnosti, můj povoz nebyl nikde k nalezení. Až když jsem se podívala z okna, uviděla jsem tam mávající kamarádku, která celá rozesmátá seděla na mém vozíku. Prostě mi s ním odjela, aby byla jarní legrace. Tak jsem za pomoci asistentky pro vozík došla.  Přeji Vám krásné jarní dny, plné pohody a sluníčka.
jaro.jpg
Fejeton Martina Kotila
únor 2017

Vážení čtenáři! Máte rádi knihy? Já ano. Rád bych se s vámi o jednu podělil. Již delší čas sleduji na Facebooku literární aktivitu mé kamarádky z Janských Lázní Mgr. Magdy Hankové. Právě ona je společně s doc. Mgr. Soňou Vávrovou Ph.D. autorkou knihy Partnerské vztahy očima mladých dospělých s vrozeným tělesným postižením. Předlohou ke knize byla Magdina diplomová práce. Kdo vlastně je Magda Hanková? Známá, kamarádka, obdivuhodný člověk. Knihu věnuje všem lidem, kteří se do tohoto světa narodili jako osoba s tělesným postižením stejně jako ona sama. V každém životním období musí tito lidé bojovat o své místo na slunci a vyrovnávat se s novými situacemi, které lidé bez zdravotního postižení ve svých životech ani neznají. Jak všechno zvládneme, záleží na každém z nás, na naší síle. Kromě poznatků teoretických se můžeme seznámit s osobními příběhy pěti mladých lidí s vrozeným tělesným postižením, kteří vyprávějí o svém životě a navazování svých partnerských vztahů. Je to těžké, jak jistě víme z vlastní zkušenosti. Nebo si snad víte rady? V závěru knihy autorky vyslovují přání, aby se příběhy staly pro ostatní inspirací, které nám dodají odvahu a sebedůvěru při hledání životního partnera. Tak mnoho štěstí, ať se i vám zadaří!!!   

Fejeton Martina Kotila
prosinec 2016

Vážení čtenáři, máte rádi vánoční svátky? Jaké ty letošní asi budou? Ve stresu, honu za dárky? Těšíte se na ně? Nejvíce energie a sil nás stojí velký předvánoční úklid. Většina rodin však uklízí po celý rok. Čas, který ušetříme, se, myslím, dá využít mnohem příjemněji. Maminy se mnou teď asi souhlasit nebudou! Předvánoční atmosféru mám jinak velmi rád. Vyzdobené ulice a náměstí, vánoční obchody plné lidí, kteří shánějí dárky. Všude jsou slyšet koledy. A jak se připravujeme doma? Každá rodina má spojeny s Vánocemi své zvyky, tradice a rituály. Světýlka v oknech, na zahradách a u dveří domů. Prvním poslem vánočních svátků je adventní věnec. Pořizujeme si jej čtyři neděle před Hodem Božím. K tradiční předvánoční výzdobě bytu patří barborky, třešňové větvičky, které dáváme do vody 4. prosince v den svátku sv. Barbory. Pro malé děti je zábavou adventní kalendář pro 24 předvánočních dnů. V tajemných schránkách děti každý den objevují nejraději čokoládovou pochoutku, ale i jiné dárečky. Symbolem života už v dobách starých pohanů bylo jmelí. V Rakousku mělo jmelí pověšené nad vánočním stolem zajistit lidem bohatou úrodu, v Irsku zase chránilo před čarodějnicemi a jejich kouzly. U nás podle tradice ochraňuje rodinu před neštěstím a zůstává v bytě po celý rok. Pečení vánočního cukroví je tradice již z 16. století. Snad v každé rodině pečeme vánočku. Copy na vánočce představují provaz, kterým si naši předkové chtěli přitáhnout k sobě sluníčko. Vánoční cukroví chutná všem. Já mám osobně nejraději vosí hnízda. Vánoční cukroví se prý podle tradice nepeklo jen kvůli mlsnému jazýčku, ale mělo také chránit rodinu. Předvánočních tradic a zvyků je mnoho. Užijme si měsíc prosinec, vychutnejme si předvánoční atmosféru podle chuti a těšme se na Vánoce. Tak si to užijte! (Martin Kotil)

Fejeton Martina Kotila
říjen 2016
 
Když jsem se letos v září rozhodl přispívat do časopisu Arpiďák, měl jsem trochu strach, že se třeba ztrapním. Budu tam nový, budou se mi smát, nezvládnu to. To mě všechno napadalo. Ale pak jsem si řekl, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zkusit je třeba cokoliv. A tak jsem do toho šel. Možná jsem měl strach při vzpomínce na svého otce, který mi vyprávěl, že si ještě jako mladý zkusil práci učitele odborných předmětů. Vyučoval předmět Potravinářské stroje. Třída byla plná hihňajících se dívek, které otec ani nejzajímavější a skvěle připravenou přednáškou nemohl zaujmout. Přesto se snažil. Jejich zájem směřoval jiným směrem. Zatímco byl můj otec u tabule zcela pohlcený do problematiky stroje „rohlíkáče“, děvčata sledovala jeho svetr, na kterém byl vpleten vzor žlutých kachniček. Otec nevěděl, čím se dívky baví. Až se jedna z nich odvážila přihlásit. Konečně nějaký zájem, zajásal v duchu otec. Brzy mu ale došel humor, to když mu studentka pochválila slušivý svetr s kachničkami, což studentkám připadalo opravdu hodně směšné. Dokonce ho jedna pozvala na odpolední kávu. Můj otec byl v šoku a ani po návratu domů tuto situaci nevydýchal. V následujících dnech odučil v této třídě ještě pár hodin. Ale pedagogem se už nikdy v životě stát nechtěl a ani jím nebyl. Tak snad já nedopadnu v redakci Arpiďáku jako on tehdy ve škole. (Martin Kotil)

Fejeton Martina Jenšovského
Květen 2016
 
Tak jsem moc rád, že naši fotbalisté konečně postoupili na letošní Euro. A co to Euro vlastně je? Je to zkratka pro Mistrovství Evropy ve fotbale. Koná se jednou za čtyři roky, letošní v nedaleké Francii. A myslím, že máme šanci na úspěch, protože máme velmi dobré hráče. Ať už například Tomáše Rosického nebo třeba Václava Pilaře. Nesmím zapomenout na výtečného gólmana Petra Čecha, jenž fantasticky drží jak Arsenal v Premier League, tak i nás, české fotbalisty. Ve skupině F máme docela těžké soupeře: Španělsko, Chorvatsko a Turecko. Ještě vám vysvětlím, jak to probíhá. Nejdříve se hrají tři zápasy ve skupině a potom jen jeden tým ze skupiny postoupí a druhý tým hraje takzvanou baráž (pozor, ne garáž!). Potom se hraje čtvrtfinále, tam je osm týmů, pak je semifinále a nakonec je finále, kde jsou dva nejlepší týmy, které se utkají o pohár mistra Evropy. Doufám, že to Euro my Češi vyhrajeme, ale to záleží jenom na tom, jakou budeme mít vnitřní sílu a jak budeme celkově hrát. Já budu u televize určitě fandit, skákat a křičet. Snad budu mít u nás v Homolích dost příležitostí zařvat góóóóóóóóól! Začínáme 12.června, tak si připravte dresy, bubny, houkačky, brambůrky, pivo nebo limonádu a držte palce. V každém případě je to ideální příležitost pro všechny syny, jak strávit spoustu času se svými tatínky.
Fotbalisti.jpg
želva.jpg
Fejeton Markéty Mondekové
březen 2016

Moje želva se jmenuje Julie a vypadá pěkně barevně. Já s mamkou ji máme hrozně rády. Je velká asi tak jako knížka do školy. Dostala jsem ji od mamky za to, jak jsem byla v Praze v nemocnici v Motole. Dala mi ji a jsem za ni vděčná. Už je jí 10 let. A co jí? Miluje čínské zelí, meloun, rajčata, papriku, okurku, nesnáší polníček (polníček je bylinka, která se používá na jídlo), protože my jsme ji ho jednou dali a ona z toho druhý den byla špatná, že vůbec nežrala. Julie žije u nás doma v teráriu. Pouštíme ji ven, jen když je teplo. Nesnáší totiž, když je puštěná a je zima. Když na ni někdo promluví, třeba jako ,,Ahoj Julinko půjdeš se dnes vyvenčit?“, tak mne jedinou poslouchá. Ale když na ni mluví mamka nebo sestra, tak je vůbec neposlechne. Želva jako domácí mazlíček je výborná věc, tu vám doporučuji. Ale nedá se s ní moc mazlit. Jenže je chytrá, udělá, co jí řeknete. Proto si želvu určitě pořiďte domů. Ale raději suchozemskou želvu, ne vodní. Ta vodní želva podle mne smrdí.

Fejeton Markéty Mondekové
leden 2016


Vzhůru na Karlštejn! Minulý týden jsem si myslela, že pojedeme s mamkou na výlet na hrad Karlštejn a do Koněpruských jeskyní.  Chtěla jsem vidět velký hrad a zámek a chtěla jsem si vzít s sebou medailonek pro štěstí. Na výlet se vždycky těším, protože je to takové dobrodružství. Když se dozvím, že jedeme na výlet, tak nemohu dospat, jak se strašně těším. Vždycky jdeme na nějaký oběd do restaurace U Tří srnců. A to si pokaždé dám smažený sýr s kroketami. Ale nakonec mamka řekla, že se výlet ruší, ale příště prý jedeme určitě. To tedy doufám. Když se něco řekne, musí se to splnit. Jednou, když mi oznámila, že nikam nejedeme, šla jsem do pokoje, zabouchla jsem dveře a nechtěla jsem nikoho vidět.

hodiny II.jpg
Fejeton Martina Jenšovského
listopad 2015

 
Milí čtenáři, představte si, že od příštího roku se možná na některých školách začne učit až od devíti hodin. Slyšel jsem to v televizi od paní ministryně Valachové. Podle mě je to super, protože když třeba budeme mít ráno naspěch, abychom stihli školu, tak budeme mít fůru času a všechno můžeme dělat pěkně pomalu. Tak třeba: pomalu vstát, pomalu se obléct, pomalu si vyčistit zuby, vypít si pomalu kafe, pomalu se oholit, pomalu si uvázat kravatu a dát pusu manželce. Už jsem to říkal kamarádovi, ale ten mi nevěřil. Prý je to blbost. Tak nevím, co si o tom mám myslet. Ráno na silnici je stejně zácpa a my musíme jet s taťkou autem taky pomalu. A pan učitel se na nás každé ráno dívá a diví se, že nikdo nezíváme. Ten by byl určitě taky rád. A co tomu říkáte vy milí čtenáři?
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one